Jak se nenechat nachytat při nakupování na internetu III

Internetoví prodejci se snaží vyhnout svým zákonným povinnostem poskytnutí reklamace a možnosti odstoupení od smlouvy uplatněním režimu obchodního zákoníku na kupní smlouvy uzavřené s koncovými spotřebiteli. Je to dle zákona vůbec možné?

AA046810.jpg

Obchodní zákoník

 

V první řadě je třeba si uvědomit účel obchodního zákoníku v právním řádu – obchodní zákoník existuje pro upravení vztahu mezi podnikateli. Tedy pokud mezi sebou obchodují profesionálové v rámci své podnikatelské činnosti.

 

Podnikatelem je v rámci obchodního práva (§ 2 odst. 2 ObchZ):

-          osoba zapsaná v obchodním rejstříku (§ 34 odst. 1 ObchZ),

-          osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění,

-          osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů,

-          osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu.

Pojem podnikatel je ovšem obsažen i v zákoně č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“), který stanoví, že podnikatelem je fyzická nebo právnická osoba, splní-li podmínky stanovené v § 5 živnostenského zákona. Všichni podnikatelé podle živnostenského zákona jsou zároveň podnikateli podle ObchZ.

 

Rozlišení podnikatelů je důležité pro rozhodnutí, zda se na daný právní vztah bude aplikovat obchodní zákoník.

Vztahy na základě obchodního zákoníku totiž mohou vznikat

-          mezi podnikateli při výkonu jejich podnikání,

-          z titulu absolutních obchodů - vztahů, které lze dle ustanovení § 261 odst. 3 ObchZ uzavřít pouze v režimu obchodního zákoníku, a

-          na základě volby obchodního zákoníku.

 

Příklad:

Nakupuje-li FO podnikatel, provozovatel silniční dopravy, od dealera vozů novou dodávku pro svůj podnik, uzavírá kupní smlouvu podle ObchZ. Pokud však stejná FO podnikatel nakupuje svému synovi jízdní kolo, uzavírá kupní smlouvu podle ObčZ.

FO podnikatel převádí svůj podíl v obchodní společnosti na svého společníka – jedná se o vztah uvedený v § 261 odst. 3 ObchZ a lze tedy uplatnit pouze ObchZ.

Pokud si dvě FO mezi sebou prodávají ojetý vůz a ve smlouvě sjednají, že jejich právní vztahy se budou řídit obchodním zákoníkem, uzavírají kupní smlouvu podle ObchZ.


Proč volit obchodní zákoník?

 

Obchodní zákoník se nesnaží reflektovat složité vztahy a jejich změny, ke kterým v rámci podnikání dochází, ale dává stranám možnost upravit si ve smlouvě vzájemné vztahy volněji nebo přesněji na základě jejich vlastního uváženi. Podnikatelé si tak navzájem mohou poskytovat obchodní úvěry, mohou měnit termíny dodání a splatnosti apod. Pro nepodnikatele může být také výhodné uzavřít smlouvu v režimu obchodního zákoníku, samozřejmě po předchozí právní konzultaci, v případě potřeby odchýlit se od ustanovení zákoníku občanského, nebo v jistých případech kvůli ochraně svého vlastnictví. Obchodní zákoník totiž poskytuje ochranu, pokud v dobré víře zakoupíte věc, o které se později zjistí, že je kradená.

 

Ochrana spotřebitele

 

Je vhodné se nakupování podle ObchZ vyvarovat

Dle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Je tedy jasné, že v právním vztahu s podnikatelem je spotřebitel slabší stranou, jelikož u podnikatele se předpokládá profesionální znalost jeho oboru, kdežto u spotřebitele se nepředpokládá více než znalost velmi základní. Nutnost ochrany slabší strany je základním kamenem rozvinutých právních systémů a i obchodní zákoník chrání spotřebitele.

Podnikatelé se snaží zbavit svých povinností vůči spotřebitelům pomocí uzavírání smluv výhradně v režimu obchodního zákoníku podle ustanovení § 262 odst. 1 obchodního zákoníku. Tato volba může spotřebitele značně omezit na jeho právech. Častým jevem jsou smlouvy o dílo uzavřené se spotřebitelem odkazující v záhlaví na § 536 a násl. obchodního zákoníku bez toho aby ve smlouvě bylo na jiném místě zmíněno, že se smluvní strany nějak dohodly na volbě obchodního zákoníku. V judikatuře soudy dovodily volbu obchodního zákoníku už tím, že bude ve smlouvě uveden odkaz na ustanovení obchodního zákoníku, jímž se bude smlouva řídit. Fyzická osoba podepisující takovou smlouvu si ovšem těžko uvědomuje, že bez odkazu na paragraf by se smlouva řídila jiným zákoníkem a že podpisem takové smlouvy volí aplikaci obchodního práva.

Toto ustanovení ovšem tím samým dechem dodává, že dohoda, která směřuje ke zhoršení právního postavení strany smlouvy, která není podnikatelem, je neplatná. V případě, že stranami smlouvy jsou podnikatel a spotřebitel, je jasné, že ustanovení, která by zhoršovala právní postavení spotřebitele, by byla neplatná. Pokud volba obchodního zákoníku skutečně zhorší postavení spotřebitele, pak by se na takový vztah potom nadále uplatňovala ustanovení občanského zákoníku. Práva spotřebitele jakožto slabší strany právního vztahu tak zůstanou zachována a zabrání podnikateli s nečistými úmysly ve zneužití tohoto ustanovení ve svůj prospěch.

 

Prevence?

 

Pokud je to ovšem možné, spotřebitelé by se měli uzavírání smluv podle obchodního zákoníku vyvarovat, už jenom z toho důvodu, že skutečná šíře ochrany spotřebitele ještě nebyla právní teorií přesně stanovena. Na druhou stranu je ovšem možné při uzavírání vhodných smluv v režimu obchodního zákoníku za asistence právníka, značně rozšířit své možnosti v právním vztahu. V každém případě bude vždy rozumné vyhledat profesionální právní radu.